za 2.) nechce se mi ani věřit, že právě dnes jsou to dva měsíce, kdy proběhla školní graduace. prostě se mi zdá, že to všechno proběhlo tak nejvíc dva týdny zpátky.
za 3.) jsem se dneska opravdu zděsila, když jsem zjistila, že je srpen. minulej rok touhle dobou jsem obcházela všechny kamarády, abych se s nimi rozloučila a vůbec mi nedocházelo, že vlastně někam na tak dlouhou dobu pojedu.
za 4.) klidně bych si to všechno zopakovala! teď se leda tak musím učit na rozdílové zkoušky a taky číst statusy mých amerických kamarádů o tom, jak jim za dva týdny začíná škola. Nikdy bych nevěřila, že zrovna ta škola mi bude celkem chybět.
a za 5.) se fakt divím, že vás sem denně chodí ještě celkem dost. Mám strašně moc věcí o kterých bych chtěla napsat, mám i rozepsané články. kdybych to tak mohla všechno třeba nějak namluvit na video nebo něco, bylo by to lepší a hlavně rychlejší. ok, ono by to určitě nějak šlo udělat, ale že by se mi zrovna chtělo mluvit na kameru...:D
Jak jsem psala. Zdá se mi, že to všechno bylo strašně nedávno, všechno mám úplně živě v paměti. Graduation (= promoce, ukončení studia) je určitě pro každého amerického středoškoláka velkou událostí. Jedná se totiž o takový přelom. Potom přicházejí jen letní prázdniny, po kterých se všechno rozjede. Někteří začnou shánět práci, někteří rovnou založí rodinu (jo, to jako fakt!) a někteří pokračují v dalších studiích na univerzitách, kterých je po celé Americe nespočetně. Pro "prvňáčky" na univerzitách je vždy většinou povinné, aby nejméně svůj první rok bydleli v takzvaných "university dorms", což jsou vlastně studentské koleje, které se nacházejí přímo v areálech univerzit, které jsou obrovské (jak už jste se mohli v článku All State Band sami přesvědčit). To znamená, že se teenageři odstěhují z domu, někdy dokonce i do jiného státu. Znám pár lidí, kteří budou chodit na univerzitu úplně na druhé straně Ameriky, než je jejich domov. Prostě taková křižovatka na trase k dospělosti a osamostatnění..
Ve čtvrtek jsme ve škole už vůůůbec nic nedělali a hodně lidí se na to taky vykašlalo. Takovej klid jsem tam nikdy předtím nezažila, nezvyk :) Já jsem se v každé hodině buď bavila se svými profesory, kamarády a nebo jsem taky občas pomáhala Dr. Lussierovi s učebnicemi a Mrs. Harrison s tanečními kostýmy. Škola končila kolem čtvrt na jednu a o půl jedné pro mě a Pim přijela Tumah s Figem autem.
Jelikož jsem to ráno do školy nějak neměla náladu jít ve společenském, všechno převlečení jsem si vzala s sebou s tím, že se na místě někde převlíknu. Cesta autem byla...no, zajímavá. Do centra Columbie to je od školy tak dvacet pět minut po dálnici, z čehož tak deset minut jsem se bála o svůj život. Ne, že by Tumah byla nějaká špatná řidička, jen občas jela na můj vkus celkem dost rychle :D Jak říkám, americkým teenagerům v autech prostě nevěřím.
Problém nastal, když jsem se do toho přecpaného centra dostali a Tumah nám oznámila, že vlastně vůbec netuší, jak se do Convention Center, kde se celá graduace konala, jede. Takže sranda :D Já už jsem tam myslím třikrát předtím byla a tak jsem zhruba věděla, kde to je, ale jak se tam dostat? Věděla jsem, že se musíme dostat na pravou část centra, tak jsem tam Tumah navigovala, ale ta pořád říkala, že je to vlevo a vůbec nedávala na moje "skvělé" rady :D No, takže jsme tam nakonec bloudili pěkně dlouho, já jsem pořád vykřikovala, ať už sakriš zatočí doprava, že fakt vím, kde to je a ona že nééé...no už sem byla na nervy a Pim s Figem z toho měli leda tak srandu :D
Tak, hádejte, jak jsme se tam nakonec dostali? Ano, po čtvrt hodině bloudění Tumah dala na moje rady a řídila se mými (občas lehce zmatenými...:D) pokyny a za dalších deset minut jsme byli na místě :) Pak Tumah uznala, že mi měla dá zapravdu od začátku a byli jsme všichni zase happy. no komedie :D
na místě jsme byli kolem čtvrt na dvě myslím a všechno to začínalo o půl třetí. Ten den bylo šílené vedro, dusno, hnus prostě. Tumah s Figem šli bočním vchodem dovnitř obrovského Convention Center, kde se konají i basketbalové zápasy (byla jsem tam už na tom Basketball State Championship). My s Pim jsme šly k hlavnímu vchodu, kde už byly hloučky lidí. Bylo nám oznámeno, že se dovnitř nedostaneme dřív než ve dvě. Takže super. Potkaly jsme tam ještě Caroline ze socceru, tak jsme čekání trávily s ní, ovšem...fakt to stálo za to. Takový vedro a my tam na slunku jak blbci, neskutečny. Všichni se tam pařili, fakt na omdlení. Měla jsem na sobě jen šortky a tričko s krátkým rukávem a myslela jsem, že se asi upeču. Na to se tam začali všichni začali hromadit a tlačit se směrem ke vchodům, takže jsme tam byli jak sardinky. Spocený sardinky. Fuj :D Ne fakt, teď když si na to vzpomenu, tak mi není nejlíp.
Ve dvě hodiny se opravdu vchody otevřely a my jsme mohli vstoupit (spíš se teda vecpat) do klimatizovaného království. To byla strašná úleva. S holkama jsme si vybojovaly celkem dost dobrý místa a já jsem konečně měla možnost jít se převlíct. Takže jsem se zas musela probojovat zpátky ven na chodbu, což mi dalo celkem práci. Na záchodech, kde asi ta klimatizace nefungovala nebo co, jsem se převlíkla do šatů a hned jsem se cítila líp. Pak mi zas dalo celkem práci dostat se zpátky k holkám, ale zvládlo se to. Na místě mě čekalo celkem nemilé překvapení a to v podobě asi dvousetkilové Američanky, která nejenže zabírala minimálně dvě sedadla, ona svým ramenem zabírala i půlku toho mého. takže super, celej obřad jsem se musela mačkat na chudinu Pim :D
Celá graduace byla krásná, fakt super zážitek. Hned na začátku všichni maturanti přišli v tom svým "oblečku" :D v řadách jeden po druhým za znění "Pomp and Circumstance" od Edwarda Elgara, což je fakt krásná skladba hodně využívaná právě při takovýchto událostech. Skladbu hrál živý orchestr, což jen přidalo na kráse. Potom se samozřejmě hrála taky hymna Spojených států, bylo pár proslovů (ředitele a nějaké paní ze školství Jižní Karolíny), ale nejvíc se mi líbily proslovy samotných studentů. Mimo jiné měla proslov má kamarádka Brittany, která je nejlepší studentkou svého ročníku. Hodně jsem se zasmála při proslovu asi jedné z "nejslavnějších Afroameričanek" z mé školy, který byl fakt hodně hodně hodně dobrý! :) Pak tam bylo pár pěveckých vystoupení maturujících studentů a nakonec došlo k samotnému předání "maturitního certifikátu" = High School Diploma. To byl ale trošku "podvod", jelikož studenti dostali prázdné kožené složky a ten pravý dokument jim byl pak za několik týdnů doručen domů poštou.
Vždycky vyvolali jméno studenta, který prošel přes podium, podal si se všemi ruce, zasmál se na kameru, kterou bylo vše přenášeno na obrovské promítací plátno a spokojeně si zase šel sednout. Jelikož maturujících studentů bylo přes 400, celé to trvalo šíííííleně dlouho, až už to pak bylo hodně zdlouhavé.
Když všichni dostali své složky, byl další proslov, při kterém si všichni předělali střapec na své čepici z jedné strany na druhou a začala se zpívat školní hymna. To už v místnosti ze všech maturujích studentů úplně číšela euforie. Jo, konečně měli střední školu za sebou! :) Nakonec opět za zvuků Pomp and Circumstance odcházeli po stejných řadách, jak přišli.
Všichni jsme se okamžitě vyhrnuli ven do toho vedra, kde už byli i všichni studenti, kteří se loučili s kamarády, příjmali gratulace a tak. Byl to blázinec. Já jsem chtěla najít co nejvíce známých, jelikož to byla poslední možnost, kde je vidět. Byla jsem celkem zklamaná z toho, že bylo dost těžké v tom davu někoho najít, ale některé jsem naštěstí potkala..
Asi po hodině, kdy jsme byli vyčerpaní z vedra a z tolika lidí jsme se s Tumah, Figem a Pim sbalili a vydali se na cestu zpět. Tumah to vzala někudy jinudy, takže jsme se zase ztratili, ale nikomu to nevadilo, protože jsme nikam nespěchali.
Po cestě zpět jsme zastavili u jedné restaurace, teď si nemůžu vzpomenout, jak se to jmenovalo. Pozvala nás tam rodina Tumah a Figa. Tumah mi ze srandy dala na hlavu svou čepičku, takže jsem se fakt cítila, jak pravý maturant :D Největší sranda byla, jak jsem tak šla do restaurace a lidé mi po cestě gratulovali, tak jsem se vždycky jen smála a řekla jsem díky :D Z toho měli všichni strašnou srandu :) Ale ne přece, já za to nemůžu, já nikomu nelhala...:D
Jídla tam měli moooc, protože tam bylo všechno v podobě švédských stolů. Dala jsem si krevety, pak nějakou zeleninu, rýži a salát. A nakonec můj oblíbený Banana Pudding. Mňaaaam! Byl tam i malý bratr Tumah, kterej je fakt tak strašně roztomilej,že to ani není možný. Pamatuju si, že mi řekl něco strašně vtipnýho, ale ať vzpomínám jak vzpomínám, nemůžu si to vybavit...
Po jídle nás Tumah s Figem zavezli domů. Mě teda jen do CVS Pharmacy, kde jsem potřebovala dokoupit dárek pro Dr. Maynese. Tam mě po chvilce vyzvedl Jay s Mary, kteří odněkud jeli, tak to měli po cestě. Jakmile jsme dojeli domů, strhla se šílená bouřka. Fakt jedna z největších, co jsem v Jižní Karolíně zažila. Tak proto bylo tak nechutné dusno..
Vím, že jsem pak celý ten večer měla úžasnou náladu, protože to byl skvělej nezapomenutelnej den, ale na druhou stranu mě přepadal celkem smutek, protože následují den pro mě byl jak posledním dnem ve škole, tak posledním dnem s kamarády..
Pomp and Circumstance
ředitelský proslov
proslov kamarádky Brittany
jeden velkej zmatek.
1 komentářů:
moc pěkné fotky :)
Okomentovat