Všechno není tak, jak se může zdát..

Takže…zdá se mi, že jsou všechny ty články dohromady až moc pozitivní. Zas tak moc to neplatí pro předešlé dva články, ale jinak to asi nějak tak bude. Je to tím, že články píšu většinou po tréninku, kdy se cítím skvěle (endorfiny, žeJ)…Ve skutečnosti tady mám občas ale také horší chvilky.

Jako třeba dneska.

Než jsem se ráno dostala do třídy, celkem to trvalo. Jsem jak šnek. Možná ještě pomalejší. Noha byla hned po ránu celkem ok, ale v anatomii to zas začalo bolet. Když jsem došla do učebny US History, hned si mě a hlavně mé nohy všiml Ory. Zeptal se mě, jak se mám, tak jsem mu řekla, že viditelně moc dobře ne. Ory mi najednou z ničeho nic s naprostou vážností začal říkat, že to mám jen proto, že už nechci být v cross country teamu a že se chci jen vymlouvat z běhání…prostě takovy kecy. Hleděla jsem na něho s otevřenou pusou a chvilku jsem se fakt nezmohla ani na slovo. Jen jsem mu chtěla vrazit. Nakonec jsem se přemohla a jen jsem mu řekla, že je vážně „stupid“. Normálně mi z toho fakt bylo dost zle, tohle bych od něho nečekala. Jsem tady nějaká citlivější, jak kolem sebe nemám svoje kamarády a vlastně tak nikoho bližšího. Ory je jeden z mála, s kterýma se tady vůbec dá mluvit, takže upřímně - neměla jsem daleko k slzám. No. Pak jsem na něho pak celou hodinu nepromluvila a on na mě.

Hodinu Health jsem nějak přetrpěla, dívali jsme se zas na ty seriály, které máme porovnávat. Problém byl, že to byli ty stejné seriály, na které jsme se dívali v úterý nebo kdy to vůbec bylo. Prý, kdybychom zapomněli, o čem byli. Takže celá třída spala, tentokrát jsem dokonce slyšela i chrápání.

Na oběd jsem došla o hodně pozděj. Když už jsem byla skoro u našeho stolu, uslyšela jsem za sebou hlas. „Holka, ty jsi fakt nějaká pomalá.“ No samozřejmě Ory. Teď už fakt chyběla jen chvilka a už by jednu schytal. Takhle jsem se jen otočila a řekla jsem mu, že mě vážně naštval. Konec.

V řadě se mi vzhledem k mé situaci fakt stát nechtělo. Jeswin mi sice říkal, že mě tam pustí přednostně, když jim řeknu, ale já jsem stejně neměla ani chuť. Všichni přicházeli ke stolu postupně, takže se jednotlivě divili, kde mám salát s kečupem a hlavně kde mám nějaké jídlo. Už jsem neměla ani sílu to vysvětlovat, takže jsem jim jen ukázala na nohu.

Raeven se mě ptal, jestli je to z té soboty. Tomu jsem to popsala celé. On říkal, jestli se ten druhý osudný pád stal u našeho týmového stanu. Tak jsem řekla, že jo, na což mi odpověděl, že to viděl, že to fakt nevypadalo moc hezky.

Noha mě pak bolela čí dál víc, takže jsem si vzala Ibalgin (který mám ještě z čr). Zpátky jsem si uvědomila, že jsem si vůbec nedávala pozor, jestli mě viděl nějaký učitel. Žádné prášky se tady bez dohledu školní sestry brát nesmí. Když jsem to říkala Mary, hned mě na to taky upozornila. Jak u vás uvidí prášek, je to celkem průšvih. No, v případě ibalginu bych se vymluvila, že je to česká verze lentilky :D

Nicméně..pak se mě pořád všichni ptali, jestli fakt nechci nic na jídlo. Asi by mi to i donesli, jenže by to byl taky trošku problém. K jídlu by potřebovali mou ID, k mé ID by potřebovali mě.

Takže jsem se místo toho sbalila a radši už šla do další hodiny. Přece jenom, abych to vůbec stihla. Angličtinu si moc nepamatuju, byla jsem mimo.

V dance jsme se dívali na nějaké video. Potom jsme měli seskládat nějaký tanec s takovými šátky. Já jsem se taky zapojila, akorát tam jaksi jen tak stojím J

V latině jsme překládali, jinak měl Dr. Lussier zase nějaký proslov, který jsem absolutně neposlouchala.

Po vyučování jsem šla do training room. Je to vlastně taková ošetřovna, jsou tam holky ze Sports Medicine. Je to taky taková školní aktivita, kdyby nevyšlo cross country, šla bych tam. Celkem by mě to zajímalo, ale dala jsem přednost pohybu. Ve sports medicine je maximální pohyb ten, že podáváte led a masírujete nohy fotbalistům :D

Tam jsem dostala sáček s ledem s kterým jsem pak šla na hřiště. Poprvé jsem měla možnosti trénink cross country jen pozorovat. Řeknu vám, ti kluci fakt makají. Přála bych vám to vidět, stojí to za to.

Jelikož hodně holek neběhalo, byla tam i celkem sranda. Kelsey nás pořád bavila strašnýma puberťáckýma blbostma :D

Na konci tréninku jsem se bavila se svým oblíbencem Patrickem, kterého strašně moc bolela kyčel, takže se tam válel na zemi a rozcvičoval to.

Patrick je fakt borec a má můj plný obdiv. Je to takový roztomilý čokoládek, trošičku při těle. Je ze všech nejpomalejší, vždycky je vzadu a jeho styl běhání je spíš rychlejší chůze. Při každém kroku vypadá, že vypustí duši. Ale běhá všechny závody a strašně se snaží. Nevím, jestli je v týmu z donucení nebo z vlastní vůle, každopádně fakt smekám. Je to borec J Musím ho někdy vyfotit, je to fakt takový medvídek :)

Kolem půl šesté jsem zavolala Mary, jestli pro mě může přijet. Ráno mi řekla, že pro mě přijede kdykoliv. Přijela během chvilky, takže jsem dnes byla doma trošku dřív. Daly jsme si spolu večeři – salát s kuřecím masem a povídaly jsme si o dortech – vysvětlovala jsem ji, mami, jak se dělá ten dort, na který si mi včera poslala ten recept. No sranda. Zas jsem nevěděla, jak to mám všechno popsat. Ale vždycky se u toho zasmějem :D

Jay letěl do Connecticutu, jen na jeden den. Dokonce za odměnu, že lítá tak často, dostal první třídu. Tak si liboval J

Nick byl venku a Nathan v bandu. Po večeři jsem pomohla Nickovi s matikou. Nevěděl, jak tam má cosi spočítat. Ano, já jsem někomu pomohla s matikou :D Dokonce jsem mu v domácím úkolu našla chybu. Ano, já :D

Byl celkem rád – zachránila jsem ho ze spárů jeho staršího bratra, který by mu to vysvětlil trošku nešetrným způsobem :D

Pak jsem se učila anatomii, zítra píšem velký test na svaly. Nějak mi to neleze do hlavy, ani to zas nevnímám, takže to nechám na ráno. A jestli ráno nevstanu, kašlu na to. O známky mi tady nejde….(i když, přece jenom je to ta moje milovaná anatomie….:))