Jsou i horší věci..

Můj nešťastný úraz vás asi nějak víc zaujal – dnes vás tady bylo 104, což je nejvíc v historii mého blogu:) 

Takže, jak to se mnou pokračuje…

Noc byla strašná a ještě horší. Nohu jsem měla položenou na polštářích, aby byla trošku výš. Nemohla jsem se vůbec hýbat – ať jsem se pohla jakkoliv, vždycky mě to bolelo. Vlastně to bolelo i bez pohybu. Nemohla jsem spát a i když jsem usnula, nebylo to na dlouho. Takže jsem vstávala tak v sedm a dívala se na Přátele, což mi pomohlo zapomenout na to, jak strašně to bolí. Kolem osmé vstala i Mary. Nejelo se do kostela, včera zase přijeli pozdě ze soutěže, kde opět vyhráli.

Mary jsem včera večer neviděla, jelikož jsem si už v deset šla lehnout, ale Jay ji všechno řekl.

Ráno se na mě přišla podívat, tak jsem ji řekla, že to vůbec není lepší a že bych měla jít k doktorovi, což mi podrobně napsal i zkušený doktor z čr, děkuji J

Počkali jsme do desíti na Jaye, než se vrátí z kostela – ten tam musí být pokaždé, jelikož ovládá techniku.

Jay pak pozjišťoval všechno ohledně mého pojištění. Museli jsme v seznamu na internetu najít místo, kde mě v rámci mého pojištění můžou ošetřit. Naštěstí to nebylo daleko, tak 20minut autem. Tak jsem se sebrala a za podpory Jaye a Nathana dokonce došla do auta.

Dojeli jsme k nějaké poliklinice, která je stará jen asi rok. Takže je vlastně nová J Všechno tam bylo strašně krásné a připadala jsem si spíš jako v hotelu.

Hned na úvod jsem musela zase vyplnit svoje základní údaje a napsat, co se mi vlastně stalo. Pak jsem šla na předvyšetření – tlak, výška, váha, teplota a strašně mooc otázek.

Potom jsem byla poslaná do jednoho pokoje – vyšetřovny (je to úplně jak z těch amerických seriálů). Tam nás s Jayem zavřeli.

Asi po deseti minutách přišla do pokoje nějaká paní s pojízdným počítačem a zjišťovala další a další údaje, pojištění….- to není kvůli tomu, že jsem exchange student, je to tady tak normální. Taky mi dala takový pásek na ruku s mými údaji, aby nedošlo k záměně pacientů. No, vzhledem k tomu, že byla neděle odpoledne a všude bylo dost velké ticho, hádám, že jsem tam byla snad jediná.

Potom nám oznámila, že za chvilku přijde doktor, vlastně doktorka.

Ta zase vůbec nevypadala jako doktorka – měla normálně černé kalhoty a oranžovou halenku, jak kdyby šla do divadla. Zase jsem ji musela popsat, co se mi stalo. Sundala jsem si obvaz, který mi zavázal Jay (byl pochválen J) a pak jsem byla poslaná na X-Ray (rentgen). Do toho pokoje pro mě přijela typická tlustá americká černoška s vozíkem pro typické tlusté americké lidi. Takže to byl spíš kočár :D

Tak jsem nasedla a vesele si jela na rentgen. Tam jsem byla předaná děsně pomalému pánovi, který mi udělal rentgen a vzápětí mě děsně pomalu zase odvezl zpátky do toho pokoje. Mimochodem, byla to moje první jízda na vozíku. Doufám, že ho budu potřebovat až za zase pěkně dlouho. Klidně i vůbec, není o co stát.

Takže jsem se zase ocitla v pokoji. Tam mi Jay oznámil, že konečně přišel, na co jsou takové modré kalíšky na stěně. Když se někomu udělá blbě, musí zvracet do toho, aby nebyl binec na zemi. Super objev :D

Pak jsme si povídali, jelikož dlouho nikdo nepřicházel. Jay mi říkal, jak se Nathan narodil o dva měsíce dřív a nikdo neví proč. Prý měl jen dvě kila..Teď má jen tak o devadesát víc.

Po nějaké době přišla opět doktorka v halence. Řekla nám, že to nemám zlomené a že dostanu ortézu a na bolest mám brát ibuprofen. Ortézu mám sundat, až bez ní budu schopná chodit a nebude mě to bolet. Běhat budu moct, až se na to budu cítit…

Pak se s náma rozloučila a vystřídala ji sestra. Ta mi dala nějakou vymakanou ortézu a dokonce nějaké speciální ponožky. Měla jsem jenom žabky, žádné jiné boty jsem předtím neobula. Ta ortéza je úplně skvělá. Nohu mi tak nějak vyvyšuje a dobře podpírá, takže sice pomalu, ale můžu chodit. Mám ji na celém chodidle, kromě paty, takže chodím jaksi po patě. Jinak mi strašně připomíná část boty na snowboard. No vypadá to celkem vtipně :D Taky jsem dostala tři stránky věnované vymknutému kontíku – příznaky, léčba, dokonce tam je obrázek kotníku :D Jinak lékařská zpráva je napsaná krásnou spisovnou angličtinou, žádná latinská slova, kterým pacienti většinou nerozumí, jak to bývá u nás.

Potom jsme šli k nějaké kanceláři, kde jsem zaplatila 25$. Zbytek se ještě nějak bude řešit přes pojišťovnu, asi nám něco pošlou, což pak pošlu do ČR.

Kolem jedné jsme byli doma. Jay mi ohřál rýži s kuřetem – byla jsem celkem hladová, jelikož jsem včera nevečeřela a na snídani jsem taky neměla chuť. Mary zavezla kluky do kostela, kde prodávali dýně na Halloween. Potom jela nakoupit nějaké oblečení nebo co to a Jay jel za klukama. Takže jsem byla sama doma.

Dívala jsem se na basket a chladila si kotník. Potom přijela Mary a vzápětí i kluci s Jayem.

Po basketu jsem si šla na chvilku lehnout – resp. dát si nohu nahoru. Mezitím mi pořád psala smsky Sundiz, no o kom jiném než o Jeswinovi. Já z nich fakt nemůžu :D

Kolem šesté byla večeře, Jay griloval. Poprvé jsme jedli venku a hádejte co! Normálně mi zase byla zima – měla jsem tričko s krátkým rukávem a šortky. U večeře byla celkem sranda a už jsem přišla na to, proč jsou kluci pořád tak špinaví. Nepoužívají totiž nůž. Jako nůž jim slouží prsty, takže jsou celí upatlaní. Mary z nich zas byla hotová.

U večeře jsem si uvědomila, že vlastně ani nemůžu tančit v hodině Dance. To fakt nevím co budu dělat.

Na konci večeře taky Jay z ničeho nic řekl: „Hádejte, kdo bude mít za týden narozeniny.“ Normálně mi to v tu chvíli nedošlo :D Mary se mě ptala, co chci na svoje narozeniny dělat. Tak jsem řekla, že nic speciálního. Na to mi řekla, že by to teda něco speciálního mělo být, když to budou 18.narozeniny. No, takže uvidím, nějak nic neplánuju. Ale doufám, že mi nebudou nic dávat. Bylo by mi to takový blbý, už mi toho dávají dost.

Po večeři jsem chtěla vzít dovnitř talíře, od čehož mě odehnal Jay, že prej mám nejdřív dopravit dovnitř radši sebe :D Tak jsem pak ty talíře aspoň začala dávat do myčky, od čehož mě zas odehnala Mary, že to dnes udělají kluci, že to dělám pořád, ať si odpočinu. Takže mi Jay nachystal led, nachystal mi židli pod nohu a řekl mi, ať si sednu do obýváku. Takže jsem se vyvalila do té kožené sedačky,  poslouchala jsem hudbu a odpočívala J

S tou věcí, co mám na noze, je to o hodně lepší. Hlavně jsem strašně ráda, že můžu v rámci možností chodit. Zítra do školy půjdu, aspoň to zkusím. Pokud to teda nebude ráno horší. Ve škole se totiž může zameškat jen něco mezi 5-10 dny.

Tak, to by tak pro dnešek bylo všechno…