Jak jsem poprvé a možná naposled závodila

Ráno o půl sedmé mě Jay vzal ke škole, kde byl sraz. Venku byla po ránu.. ZIMA! Takže jsem si musela vzít týmové šortky, na to tepláky, dres a mikinu. Během našeho závodu už pak ale zas bylo pěkné vedro :/
Jeli jsme školním autobusem. Seděla jsem vedle Alexii, ale málem jsem se hned odstěhovala.
Představte si cheesburger z McDonald´s. Máte na něho chuť? A teď si představte, že mezi to maso a sýr si dáte jahodovou marmeládu. Ještě na to máte chuť? Nechutnost. Když jsem se divila, jak Alexa může jíst, ona se zase divila, jak to můžu nejíst..
Cesta trvala asi hodinu a půl. V autobuse bylo celu dobu strašné ticho, všichni spali (vím to, protože jsem si vždycky tak po 20minutách vzbudila).
Když jsme byli v Charlotte "zkušená řidička školního autobusu" (uvozovky vysvětlím na konci), nějak zapomněla na křižovatce zastavit a uvědomila si to v poslední chvíli, takže to s celým autobusem strašně cuklo. Coach Rosefield si z toho dělal srandu a oznámil nám, že to byl plánovaný budíček, že jsem na místě.
Sice jsem věděla, že to bude trošku větší závod, když jsme kvůli tomu jeli tak daleko..ale tohle byl fakt obr závod. Strašně moc lidí, strašně moc běžců. O to víc jsem z toho byla taková nesvá. Závody všeobecně nemám ráda. Klidně bych chodila na tréninky a nezávodila. Ale tak všechno se má zkusit.
Všude byly stany školních týmů, takže kluci taky jeden postavili. Nejdřív jsme měli celkem volno, tak jsem se šla dívat na nějaké závody. Kolem desáté startovali TOP7 všech chlapeckých týmů. Byla jsem se podívat na trase a takovou rychlost jsem v životě neviděla. Šílenci. Když jsem došla k cíli, kluci už taky dobíhali. Bylo to zas celkem depresivní, dívat se, jak jsou zmožení a jak se jim doslova podlamují kolena vyčerpáním. Hodně kluků od nás obsadilo skvělá místa - byla i stříbrná medaile. Náš klučičí tým je druhý nejlepší v celé Jižní Karolíně.
Potom běžely TOP7 holek, od nás neběžel nikdo, za to jsme šly podniknout "akci záchod".
Bylo tam něco ve stylu toi-toi, což jsem (jak už jsem jednou psala) snad nikdy nenavštívila a ani o to nestojím. Kennedi mi řekla, že jde do lesa. Tak jsem šla s ní, hned za náma Kelsey, která nás šla krýt. Problém byl, že ten "les" byl hned za těmi záchody, kde byly mimochodem fronty tak na půl hodiny (=další důvod, proč tam nejít). Já bych to tady všechno nepsala, kdyby to nebyla taková sranda :D Samozřejmě, že víc lidí mělo takový nápad, jenže to byli kluci. Jedni tam kolem nás byli strašně dlouho a neměli se k odchodu, tak mě to čekání přestalo bavit a zařvala jsem na ně, jestli by si prosím mohli pohnout, že už vážně musíme (Kennedi se úplně svíjela). Normálně ti kluci poslechli a odešli :)
Potom nastal další problém - kde se převléct do uniformy = dresu. Takže jsme šly zas do lesa. Celkem mě naštvalo, že nám řekli, že pod těma kraťoučkýma šortkama dresu už nemůžeme mít černé uplé šortky, které jsme si kvůli tomu kupovaly. Taky jsem si musela sundat všechny prstýnky, náramky, naušnice, což byl celkem problém, ale nějak se to zvládlo :)
Potom jsme se šly s holkama rozcvičit = běžely jsme asi míli a půl. Pak jsme měli zase chvilku volno, kdy jsem se bavila s Orym a Treyem. Ptali se mě, jestli se těším, tak jsem jim řekla pravdu - že vůbec, že jsem spíš "scared" a těším se, až doběhnu do cíle - pokud doběhnu.
Potom už následoval start. Na startu se vůbec nedalo hnout, fakt neskutečně moc lidí. Před startem říkali cosi do mikrofonu, ale vůbec jsem nerozuměla. Pak na mě začly mluvit nějaké holky, tak jsem jim řekla, že je to můj první závod, což vzbudilo reakci typu "Ohh my gooosh". Na startu už mi všechno bylo nějak jedno - jediný cíl byl doběhnout.
Když zazněl výstřel z pistole, všechny jsme se rozběhly jak stádo. Jenže o čtvrt minuty později zazněl výstřel znova, tentokrát dvojitý. Nějaká holka spadla, takže se to musela opakovat.
Tak znova na start, nervózní čekání, tři, dva, jedna, start...
Ten předchozí nepovedený start se mi aspoň k něčemu hodil - věděla jsem, že musím fakt vystřelit, aby mě to stádo nesmetlo a dostala se trošku dopředu. Takže jsem to tak udělala.
Asi po půl kilometru jsem pořád byla v tom stádu, těsně po boku Michaely od nás. Byly tam strašně strkanice, jak se všechny snažily dostat víc dopředu, takže do mě najednou nějaká holka vrazila a já jsem tak nějak špatně zavrávorala, že mě začal bolet kotník. A zrovna před superkopcem. Kopec jsem ještě vyběhla skoro celý, pak jsem musela chvilku jít, protože to fakt bolelo. Následoval sešup dolů, kterého jsem musela chtě nechtě využít. Potom se muselo oběhnout nějaké jezero kolem povzbuzujících davů - vzhledem k bolesti bych zastavila, ale takhle všem na očích jsem nechtěla a ještě k tomu jsem chtěla doběhnout do cíle. Takže jsem tak nějak zlehka běžela, zatímco mě ostatní míjeli. Na druhé straně jezera stál Coach M., který mě taky povzbuzoval, ale když viděl, jak běžím, asi mu to došlo. To stejné holkám z našeho týmu, co stály o kousek dál a pořvávaly na mě, jestli jsem OK. No ok jsem vážně nebyla.
Na druhé straně jezera byla rozvojka - pro ty, co kolem jezera běžely poprvé a pro ty, co už běžely do cíle. Takže jsem zahnula do dalšího lesa = do dalšího kopce. Z kopce pak podél lesa, ta cesta byla nekonečná. Občas tam stáli hloučky lidí a pořvávali, že už jsem skoro v cíli. 1.5 km do cíle mi vážně nepřipadne jako "skoro". Po té cestě jsem zase chvilku šla, ale nebyla jsem sama a zdaleka jsem nebyla ani poslední.
Když jsem se zase dostala k jezeru, celkem se mi ulevilo, protože už to bylo posledních 800m. Takže jsem to nějak zvládla a "doběhla" do cíle. Tam už na mě čekala Kelsey s pitím a hned mi šla pro led. Chvilku jsem si kotník chladila. Přiběhla za mnou Megan, zeptat se, jak to vypadá. Pořád opakovaly, že je super, že jsem vůbec doběhla, že Megan svůj první závod ani nedoběhla. To bylo sice hezký, jenže když už jsem to běžela, aspoň jsem do toho chtěla dát všechno a né se otravovat s bolavou nohou. Pak jsem si šla kotník nechat obvázat. Když mi ten doktor sáhnul na nohu, strašně se lekl, jak byla ledová. Nevěděl proč, až jsem mu ukázala na sáček s ledem. Kotník mi zavázal, tak jsem "šla" za ostatníma. Všechny měli celkem dobrý čas, já samozřejmě z týmu poslední - naše All Star Alexa měla asi 21.35, Jacy 21.44, Sheilla něco kolem 24.40 a Michaela asi 26.52. Já něco kolem 30.30 :/, což je fakt pomalý.
Tam se mě holky začly vyptávat, jak se to stalo. Když jsem jim to řekla, rozhodly se, že tu holku najdou a jednu ji vrazí :D Jenže ke štěstí té holky jsem ji viděla jen zezadu. Potom si Coach M. začal dělat srandu, že budem na trénincích trénovat obranu a nějaké základy bojového umění, aby jsme se dokázaly lokty probojovat :D
Potom se všichni sešly u našeho stanoviště a na stoly se dalo strašně mooooc jídla - ostatní týmy jen okukovaly záviděly. Bylo tam celkem dost rodičů, takže nás bylo fakt dost. Já jsem si chtěla sednout, Megan řekla, že mi něco donese. Tak jsem skákala po levé noze k místu, kde byly moje věci. Když jsem byla skoro na místě, o něco jsem levou nohou zakopla a spadla jsem. Celkem dost mě ta druhá noha bolela, ale říkala jsem si, že to za chvilku přejde. Megan mi pak se slovy, že si dneska dám pravé americké jídlo, donesla smažené kuře, těstoviny, chipsy, vajíčko, cookies, cupcake....No sníst se to všechno nedalo. Všichni si strašně libovali nad tím smaženým kuřetem a pořád jsem ze všech rohů slyšela, že ta kůže je nejlepší, takže se pak divili, že jsem ji nejedla.
Když jsme dojedli, kluci od nás šli hrát americký fotbal s klukama ze Spring Valley, což je škola 20minut od Ridge View. Takže jsem se za podpory Mariah a Megan šla dívat taky.
Po hře jsme všechno sbalili, nasedli do autobusu a jeli domů. Levá noha =  ta, na kterou jsem spadla až po závodě, mě bolela čím dál víc, zatímco pravá zavázaná noha bolet přestávala. V autobuse zase hodně lidí spalo.
Když jsme dojeli ke škole, řidička autobusu se snažila couvat a narazila do školní brány. Celkem rána no :D Šikulka..
Potom jsme se poprvé za cestu podívala na svou stále víc bolavou levou nohu. Zjistila jsem, že je pěkně oteklá. Takže jsem od autobusu odkulhala do auta - přijel pro mě Jay, zůstal doma s Nickem. Mary jela na soutěž s bandem.
Noha mě bolela čím dál, tím víc. Jakmile jsem "došla" do svého pokoje, hned jsem si sedla na zem, protože už se to nedalo. Potom jsem šla šla osprchovat, málem jsem už nevylezla. Bolest neskutečná. Přišel za mnou Jay, tak jsem mu oznámila, že už je to celkem nesnesitelné, že potřebuju led. Jay mi mimochodem řekl, že na univerzitě dělal sportovní medicínu nebo něco takového. Donesl mi zmrzlé chladící polštářky s gelem a zapl mi televizi. Tam jsem se mezi 1000programy vybrala Gilmore Girls, které už jsem neviděla pěkně dlouho. Jay mi pak k tomu nastavil i anglické titulky, takže to bylo lepší, jelikož jsem vzhledem k bolesti moc nevnímala. U televize a s ledem jsem seděla asi hodinu a čtvrt a podívala jsem se na díl a půl seriálu. Moc jsem si to neužila, protože je to fakt šílená bolest. Mezitím se Jay a Nick navečeřeli, já jsem neměla chuť, ani hlad.
Když mi ty chladivé polštářky zteplali, "šla" jsem za Jayem. Opravdu jen v uvozovkách - dojít do pracovny, která je od obýváku asi tři vteřiny, mi trvalo tak pět minut. Nepřeháním. Musela jsem se pořád něčeho zachytávat a jelikož nemůžu vůbec došlápnout, pak jsem skákala. Naštěstí mě pravá noha už skoro nebolí, takže aspoň ta se dá použít.
Řekla jsem Jayovi, že je to ještě horší. Ten mi řekl, že přemýšlí, co udělat. Že když mě vezme k doktorovi, jen mi to zaváže. Tak jsem mu řekla, že si to zavážu sama. Nakonec mi to zavázal Jay. Pak jsem si do pokoje odskákala pro notebook, který mi na zpáteční cestu Jay musel sám odnést do kuchyně, protože s ním fakt skákat nehodlám. Druhou rukou mě podpíral.
Fakt je to strašná bolest, mám to hrozně nateklé. Nemůžu nikam jít, jen skákat, což mě taky bolí, protože mě bolí každý otřes. Sedím v kuchyni, která je tak pět metrů od mého pokoje, ale teď mi to připadá, jak kdyby to byl kilometr...Doufám, že to ráno bude lepší a že vůbec budu moct i přes bolest spát.
Mám to ale štěstí, že...?

s Kelsey a Jacy 

Ory s jeho krásným pesanem :)

ani já jsem potom neodolala..

v kopci

Orymu je 17let, tady na to fakt nevypadá :)

Coach M. - zástupce coache Y., která je po operaci

s Kennedi, která závod neběžela, tak si po ránu užívala horké čokolády :)