Golf, Maegan, Band

Dneska jsem se probudila kolem půl deváté, šla jsem si dát sprchu a když jsem z ní vylezla, přiběhl za mnou Nathan, jestli nechci s ním, Nickem a jejich dědečkem na golf. Proč ne J

Golfové hřiště je tak deset minut autem. Strávili jsme tam asi dvě a půl hodiny, já jsem se ale jen dívala a zapisovala skóre. Chvilkama jsem se bavila s dědečkem (ještě nevím to jeho jméno, je to prostě Grandpa J) a ten mi konečně objasnil (sám od sebe), proč má rodina takové příjmení jaké má. Jeho prarodiče pocházeli z Lotyšska. Taky mi říkal, že za dva týdny mu bude 68, pojede do Chicaga na sraz se spolužáky ze střední školy po padesáti letech a že golf hraje od deseti.

Bylo strašně vedro. Naštěstí slunko nesvítilo pořád a když je pod mrakem, dá se to přežít. Vlastně je tu pod mrakem každý den aspoň chvilku.

Po golfu jsme jeli zpátky domů, kde jsem si zase dala svůj sandwich. Potom mě Mary vzala tak o sedm domů dál k její nejlepší kamarádce, která má patnáctiletou dceru a syna Nickova věku, který zase přišel sem za Nickem.

Hned jsme se s Maegan zkamarádily. Maegan vůbec nevěděla, kde je Česká Republika, tak jsem ji to ukazovala na Googlu. Rovnou jsem ji ukázala i náš dům a okolí. Pořád se mě ptala, jestli nechci něco na jídlo, že mají strašně moc jídla, ale nejvíc mě dostala otázkou, jestli u nás máme pomeranče a jablka :D Potom mi nabídla, jestli s ní a jejíma kamarádkama nechci jet dnes večer na nějaký koncert do centra, což jsem nakonec odmítla, protože by byl problém dostat se zpátky (Maegan u kamarádky přespala a to moc nechtěla) a ještě k tomu jsem Nathanovi slíbila účast na zkoušce bandu.

Maegan  mě provedla po celém domě, ukázala svou skříň plnou oblečení (prý každý den musí jít v oblečení jedné značky, značky nesmí kombinovat :D), a seznámila mě s Kylie – labradorem, který mě nakonec ani nechtěl pustit domů J Má taky dvě morčata – Snickers a druhé jméno si jak jinak než nepamatuju :D

Kolem třetí jsme přišly „domů“, tak jsem chtěla poprvé zavolat do opravdového domů. Nešel mi internet, takže jsme hodinu strávili jeho spravování, což se nakonec podařilo.

Po dlouhém hovoru s rodinou jsme večeřeli – kousky krůtího párečku s paprikama a houbama a s rýží :P

Za deset šest jsme vyjeli na zkoušku bandu, která začínala v šest. Nathan mě představil pár lidem, vedoucím a jeden z nich mi pak ukazoval, co budu dělat.

Potom jsem měla ještě tak dvacet minut volno, protože všichni členi bandu se rozcvičovali. A když píšu rozcvičovali, fakt se rozcvičovali – hlava, nohy, ruce, kliky…prostě všechno možné, to jsem fakt hleděla. Vypadalo to fakt efektně, je jich jak much.

Potom už se začalo zkoušet, tak jsem šla „dělat svou práci“. Ta spočívá v tom, že vždycky na povel dirigentky, která stojí asi tak třicet metrů ode mě, zapnu metronom, který vydává neskutečně hlasité zvuky (příště si vezmu sluchátka). Musím si napočítat tolik dob, kolik dirigentka předem oznámí. To je celkem těžké, protože jednak vzadu špatně slyším a jednak zatím moc nerozumím, protože pro to mají nějaká speciální označení.

Pomáhal mi nějaký student -  zase nevím, jak se jmenuje :/ Většinou mě tam ale nechával samotnou, takže to bylo jen na mě. Z toho jsem neměla dobrý pocit, protože když bych to zkazila, celá část by se opakovala. To je celkem náročné. Kdo nikdy neviděl marching band, nedokáže si představit, co to nacvičování dá dřiny. Každý musím být v daný čas na určitém místě, všechno jde vidět, každá chyba.

Proto stojí hlavní vedoucí na velké výsuvné plošině, aby měl všechny jako na dlani. Tahle zkouška se koná na obrovském parkovišti vedle školy.

Bylo to fakt super pozorovat, jak se ti jednotliví členi bandu umí sesynchronizovat. Vedoucí také mluvil do mikrofonu, aby všichni všechno slyšeli a v jednu dobu mi do mikrofonu řekl něco jako „dobrá práce“ a pak dodal všem ostatním, že jsem nikdy nic takového nedělala. Hodně lidí se na mě otočilo a zatleskalo :D

Během krátké přestávky mě Nathan představil Hunter (jo, aspoň jedno jméno si pamatuju:D), které se strašně líbil můj přízvuk. Zkouška měla končit v osm, ale zpátky do školy jsme šli už před osmou, protože se začalo blýskat. Tam k nám měl proslov hlavní vedoucí. Říkal všem, že dnes odvedli dobrou práci a že je na ně pyšný.

Nathan si pak šel vyzvednout svůj školní band oblek, tak jsem chvilku čekala na chodbě školy u zkušebny. Přišel za mnou ten, co mě učil pracovat s metronomem, tak jsme si chvilku povídali. Říkal, že chodí na University of Columbia a tento rok bude maturovat. V Band je jako učitel, praktikant.

Přišli za námi další studenti. Můj učitel metronomu (fakt nevím jak se jmenuje:D) jim řekl, ať se ani neptají odkud sem. A věděl proč. Zírali na mě s otevřenou pusou, jen málo z nich vědělo, kde to je. 

Kolem půl deváté pro nás přijela Mary a jeli jsme domů.

Dívali jsme se na film o druhé sv. válce (náhodou jsme o ní dneska s Mary chvilku mluvily) a přitom všichni jedli zmrzlinu – až na mě. Když jsem jim nabídla svoje ovoce, které jsem si včera koupila, odmítli, že už jsou plní zmrzliny :D

Teď už šli všichni spát, takže asi taky půjdu. Dobrou J