10.8.2010

Z Prahy jsme vyletěly přesně v 10.05 do Paříže na letiště Charles de Gaulle. Než jsme se po příletu do Paříže dostali z terminálu 2F na 2E celkem to trvalo, protože tohle letiště je neskutečně obrovský.

Let do Newarku (New Jersey) se trošku zpozdil, asi o dvacet minut. Během letu nás v jednom místě zastihly celkem silné turbulence, to jsme s Claudií (jedna ze dvou Češek, co se mnou letěly) celkem prožívaly :D

Na jídlo jsme nejdřív dostali něco jako oplatek, ten mám do teď v tašce :-P Potom přišel oběd - kuřecí maso s rýží, gaspacho (dala jsem si jednu lžičku a stačilo :D), housku, těstovinový salát, cammembert a nějaký zákusek, ale to jsem ani nezkusila.

Po jídle jsem se dívala na Přátele a taky na nejnovější díl Shreka, u kterého se mi ale podařilo usnout. Bohužel jen na půl hodiny. Pak už se mi na nic dívat nechtělo, tak jsem jen seděla a dívala se na aktuální polohu letadla. Celkem jsem se nudila, takže jsem si vzpomněla na ranní loučení na letišti v Praze, proto se z této chvíli rázem stala nejhorší část letu L

Přes uličku vedle mě seděl černošský pár se třemi dětmi. Ti mi cestu celkem zpříjemňovali J Hlavně jejich maličká dcera, se kterou jsme na sebe občas dělaly ksichty :D

Přistáli jsme kolem půl čtvrté místního času (už bylo fakt na čase, z dlouhého sezení už mě všechno bolelo) a pak nastalo dlouhé čekání na kontrolu víza a všech potřebných dokumentů.

Letiště bylo zaplněné exchange studenty, protože lety byly naplánovány tak, abychom se všichni sešli.

Po této kontrole, kdy se mě jistý Američan jménem Peter při kontrole mého víza pořád ptal, jestli mám ráda krtka a strašně se divil, když jsem mu řekla, že už se na něho dávno nedívám („Everybody loves krtek, you have to watch it!“:D) jsem se konečně dostala ke svému kufru. Z tohoto setkání jsem měla vážně radost, protože jsem cestou pořád byla zastrašována, že ty kufry nemají šanci přežít náš přestup ve Francii :D

Když jsem vešla do příletové haly, hned jsem našla hlouček INTO Exchange studentů – NĚMECKÝCH INTO exchange studentů. Chvíli trvalo, než se všichni našli. Potom jsme vyšli z letiště směrem k autobusu a rázem nás ovanulo strašné dusno. Ale fakt strašné, přitom bylo hodně pod mrakem.

Autobus nás zavezl do hostelu na Manhattanu, kde jsme se ubytovali. My Češi jsme se ptali, jestli si můžeme vybrat, s kým budeme. Samozřejmě že jsme nemohli.

Dostala jsem přidělený fialový náramek, který značil mou skupinu a kartu k pokoji číslo 304.

Když jsem vešla do pokoje, ihned mě omráčila němčina. Holky se strašně divily, že nejsem taky Němka. Byla tam s nima i jedna z vedoucích a řekla jim, že když jsem tam já, musí mluvit německy. Myslíte, že to dodržují? Němčina je kolem mě neustále! Když se dozvěděly, že německy umím, nejspíš si myslely, že s nima tak hodlám mluvit. Haha, spletly se :D Hned sem jim řekla, že němčinu fakt nemám ráda, takže sorry holky :D

Kolem osmé jsme se všichni sešli ve velké společenské místnosti a byli jsme přivítáni. Skupina vedoucích se skládá ze samých ex-exchange studentů. Mimo jiné nám řekli, že nás ještě dnes (v úterý) čeká překvapení. Potom jsme dostali večeři. Měli jsme na výběr mezi bagely s masem a vegetariánskými bagely (bagel=houska). Celá nadšená a hlavně hladová jsem si vybrala housku se zeleninou, ale když jsem ji viděla…no přešla mě chuť J asi se jim na ni vylil celý olej nebo co.

Potom jsem se vrátila na svůj německý pokoj, kde byla jen jedna Němka. Ostatní odjely na překvapení (čti dál a dozvíš se J), protože to bylo rozděleno na dvě skupiny. Tak jsme se trošku seznámily a na oslavu seznámení jsme spolu šly hledat sprchy. Mise byla úspěšná a opravdu se po celém dni cestování hodila.

V deset hodin jsme sešly dolů před hostel, kde nás čekaly dlooouhatánské limuzíny. Moje fialová skupina měla to štěstí, že na nás zbyla asi ta nejkrásnější J

Všichni jsme nasedli a jelo se. Viktor, vedoucí naši skupiny (exchange student 2005/2006 nejspíš) pustil rádio na „plný pecky“, takže to byl fakt zážitek – až do té doby než si tam naladil jakejsi fakt divnej americkej rap.

Vystoupili jsme na nočním Times Square, což byl vážně zážitek. I přes pozdní hodinu se tady skoro nedalo hnout, dusno jak blázen. Chvilku jsme měli rozchod a pak jsme jeli metrem zpátky.

A potom už jen spadli do postele a usnuli (díky časovému posunu a tomu dlouhému cestování to nebyl vůbec žádný problémJ).
Dneska jsem vstala kolem půl šesté, abych sem konečně mohla něco napsat. Teď sedím ve společenské místnosti, kde chytám internet, který stejně pořád vypadává. Naproti mě sedí Japonec, který mi "zachránil život" (mami, neboj se), ale o tom až později. Teď usnul :)